preloadingpreloadingpreloading
Úvod > František cursillistům
News
Mapa stránek & Verze pro tisk
Aktualizováno
22.10.2017 21:42:37 Login


Setkání svatého otce Františka s účastníky hnutí Cursillo



Aula Pavla VI.

Čtvrtek, 30. dubna 2015




Bratři a sestry, dobrý večer!

Nejprve se chci omluvit, protože toto setkání bylo naplánováno na zítřek, a jsem přesvědčen, že jste museli provést mnoho obtížných změn s dopravou, dopravními prostředky… Opravdu se vám omlouvám!

Byl to zmatek. Víte, že papež je neomylný, když vyhlašuje dogmatické definice, ale to se děje zřídka… Ale i papež má své vady, které nemají s neomylností nic společného! A tento papež je poněkud chaotický a také nedisciplinovaný. A z toho vznikl tento zmatek. Proto vás prosím o odpuštění. Děkuji!

Znal jsem otázky, napsal jsem si řeč, která na ně odpovídá.Tu a tam se k některým otázkám budu vracet, protože jsou věci, které bych chtěl zdůraznit.

Jak řekl prezident, přijeli jste do Říma na vaši Ultreyu. To jméno oživuje starobylý pozdrav poutníků do Santiaga de Compostela, kteří jeden druhého povzbuzovali, aby šli „dál“ a „stále vpřed“. Je to pro vás skutečné setkání s přáteli, bratrské setkání modlitby, slavnosti, sdílení zkušenosti křesťanského života. Děkuji vašim reprezentantům, že mi představili záměry, problémy a perspektivy vašeho hnutí. Co se mne týče, chtěl bych vám nabídnout několik rad, užitečných pro váš duchovní růst a vaše poslání v církvi a ve světě.

Jste povoláni – ne vy jste si vybrali jako první, ne, byli jste vybráni, povoláni – abyste využili charisma, které vám Pán svěřil a které je na počátku Cursilla, ve skupině zakladatelů, mezi nimiž vynikali Eduardo Bonnín Aguilló a potom biskup Mallorky, Juan Hervas y Benet – byl statečný! –, který dokázal doprovázet růst hnutí s otcovskou péčí. Ve čtyřicátých letech minulého století si společně s dalšími mladými laiky uvědomili, že je třeba oslovit vrstevníky a ukázat jim touhu po pravdě a lásce,přítomnou v jejich srdcích. Tito pionýři vašeho hnutí byli praví misionáři: nezdráhali se převzít iniciativu a odvážně se přibližovali k lidem, sympatizovali s nimi a doprovázeli je na cestě víry s respektem a láskou. Toto je důležité: pochopení, společenství…  Jednu věc chci říci o vašem hnutí: vy jste nezískávali stoupence! A to je ctnost. „Církev neroste získáváním stoupenců, ale svědectvím,“ řekl papež Benedikt. A je to tak! Vy jste nezískávali stoupence. To je Boží milost. Následujete tento příklad a také vy dnes chcete hlásat Radostnou zvěst o Boží lásce, přibližovat se přátelům, známým, spolužákům, spolupracovníkům, aby také oni mohli prožít osobní zkušenost Kristovy nekonečné lásky, která osvobozuje a proměňuje život. Jak důležité je vyjít, jít neúnavně vpřed, abychom potkali ty takzvané vzdálené!

Abyste druhým pomáhali růst ve víře a šli cestou k Pánu, musíte sami na sobě zakoušet Boží dobrotu a něhu. Tato zkušenost je počátkem cesty, po které jdete. Když vidíte, když si uvědomujete, že ve vašem životě byl Bůh velmi dobrý, velmi něžný, velmi milosrdný, chce to ven, chce to k druhým. Pán se s námi chce setkat, Pán chce s námi přebývat, chce být naším přítelem a bratrem, mistrem, který nám ukazuje cestu ke štěstí. Nic po nás výměnou nežádá, žádá jen, abychom ho přijali, protože Boží láska je zadarmo, čistě dar. Toto je důležité! Abychom mohli vydávat svědectví, je potřeba uznat, že všechno, co máme, je ryzí dar, je to dárek, je to zadarmo, je to milost. Nekupuje se to, ani neprodává! Je to cesta daru, je to cesta, která se nedá vysvětlit: „Ale proč mně, Pane? Co mám dělat?“ „Řekni to ostatním!“ Oznamovat, co Pán se mnou udělal s velkou něhou, s velkou dobrotou, s velkým milosrdenstvím. To je svědectví. Přátelské svědectví v rozhovoru mezi přáteli. Setkání s Kristem a s milosrdenstvím Otce, které nám On dává, je možné především ve svátostech, zvláště v eucharistii a ve svátosti smíření. Při mši svaté slavíme památku jeho oběti: i dnes za nás reálně vydává svoje tělo a svoji krev, aby vykoupil lidstvo. Ve svátosti smíření nás Ježíš přijímá se všemi našimi omezeními a hříchy, aby nám dal nové srdce, schopné milovat jako On, který miluje své až do konce (srv. J 13,1). A pokaždé, když se obracíme a žádáme odpuštění, On odpouští, protože ví, že jsme slabí, že jsme hříšníci. Jsme diplomovaní hříšníci! Všichni. On to ví. On nás vždy přijímá s láskou.

Další cestou je meditace nad Božím slovem, zvláště lectio divina. Číst Boží slovo, číst Bibli. Mnohokrát jsem doporučoval a dělám to také teď: vždycky s sebou nosit v kapse nebo v tašce malé evangelium. Na cestě, když čekám u zubaře nebo jinde, přečíst si úryvek evangelia a pak o něm v klidu přemýšlet. Tento důvěrný vztah s Božím slovem nás přibližuje k Pánu. Tak můžeme naslouchat Pánu, který nám ukazuje cestu, po které máme jít, a povzbuzuje nás tváří v tvář nejistotám a těžkostem, které život přináší. Nakonec se setkáváme s Kristovou láskou v církvi, která svědčí skrze své různé aktivity o Boží lásce. Kristova láska ve skutcích milosrdenství. Položím vám otázku: dokážete všichni vyjmenovat sedm skutků tělesného milosrdenství a sedm skutků duchovního milosrdenství? Buďme odvážní… Ať zvedne ruku, kdo to nedokáže! [mnoho lidí zvedá ruku] Ale podívejte… Práce pro vás, biskupové! Práce pro vás! Je důležité si přečíst, jaké jsou skutky tělesného milosrdenství. Na některé si vzpomenete – jsem si jistý, ale je jich sedm… A duchovní: je jich sedm. Domácí úkol: najít a naučit se skutky milosrdenství. Proč? Abyste je uvedli do praxe. Smyslem všeho v církevním společenství je, aby se nekonečné Boží milosrdenství stalo pro lidi hmatatelným. Někteří si myslí: „Ne, Bůh je daleko. Přijdu do pekla… Udělal jsem toho tolik.“ Ale jestliže jsi udělal mnoho věcí, mnoho špatných věcí, On bude velmi spokojen a uspořádá slavnost, jestliže ho oslovíš a budeš prosit o odpuštění. To je práce přesvědčování, kterou máte vykonat s přáteli na Cursillu. Protože skutečně, Bůh uspořádá slavnost! Bůh uspořádá slavnost. Někdo při tom pociťuje žárlivost: pomyslete na staršího syna toho milosrdného otce (srv. Lk 15,11-32), který uspořádal slavnost, protože se jeho jiný syn, který odnesl všechny peníze, „báječným životem“ je utratil, vrátil bez ničeho… A pořádá slavnost. Zvláštní věc od našeho Boha! Uspořádat slavnost, když přijde velký hříšník. To je dobré!

Cursillová metoda evangelizace se zrodila právě z této žhavé touhy po přátelství s Bohem, ze kterého pramení přátelství s bratry. Od samého začátku bylo jasné, že jen ve vztazích opravdového přátelství je možné lidi připravit a doprovázet na jejich cestě, na cestě, která vychází z obrácení, vede přes objev krásy života žitého v Boží milosti a spěje do radosti z toho, že se člověk stane apoštolem ve všedním životě.Tak bylo od té doby tisícům lidí na celém světě pomoženo, aby rostli v životě víry. V současném kontextu anonymity a izolace, typickém pro naše města, je tak důležitá dimenze přívětivosti, lidské důvěrnosti, kterou nabízíte na setkání společenství. Získáš si přítele. Budou problémy, tady nebo tam… Vždycky budou, vždycky jsou problémy. Ale je potřeba se starat o růst přátelství. „Ale Otče, když necháme růst přátelství, rostou s ním i různé hádky, žárlivost, závist…!“ Co řekl Pán? Když ďábel rozsévá koukol, nechte ho růst. Vy se starejte, aby rostlo dobré semeno, přátelství. V době žně bude koukol spálen, a semeno vydá své plody. Žádám vás, abyste vždy vytvářeli atmosféru přátelství a bratrství a v ní se modlili a sdíleli každý týden zkušenosti, úspěchy i apoštolská selhání.

Vrací se mi vzpomínka na jednu ženu, narozenou v ateistické rodině.Také ona byla ateistkou; ne agnostičkou, ateistkou. Byla to hodná žena, profesionálka, žena, vykonávající své povolání, vdaná, s dětmi, ale bez náboženství. Jedna z jejích dcer potkala Ježíše Krista, nebo lépe – byla nalezena Ježíšem Kristem. Konvertovala a vedla křesťanský život. A ta maminka to respektovala: „Je to tvoje rozhodnutí, dcero. Vytrvej! Já tomu nevěřím, ale ty vytrvej.“ Uplynuly roky. Dcera byla přesvědčená katolička, můžeme také říci militantní katolička – to slovo se mi nelíbí, ale říkám ho kvůli lepšímu porozumění. Potom maminka, stará, přes 80 let, onemocněla, byla blízka smrti, ale při smyslech. Den před smrtí, když její dcera byla u ní a starala se oni, jí položila otázku: „Ty, řekni mi“ – nikdy se jí na to nezeptala, protože ji respektovala – „co cítíš, když se modlíš?“ A dcera, respektujíc maminku, řekla, že mluví s Bohem, s Pánem… Tak začal pohodový, pokojný rozhovor na toto téma. Pak přešly na jiné téma a zase se vrátily k tomuto… Na konec maminka řekla: „No a ty jsi šťastná s tím, co jsi našla v náboženství?“ „Ano, mami, protože věřím Ježíši, věřím, že Ježíš nás miluje!“ „Jak ráda bych to cítila také!“ Dcera si dodala odvahu a řekla: „Řekni, mami, chceš to?“ „Ano! Ale je příliš pozdě…“ „To není nikdy, mami. Chceš, abych tě pokřtila?“ A maminka řekla: „Ano!“ Dcera nemohla zavolat kněze, protože maminka by se byla vylekala. Dcera maminku pokřtila, za dvě hodiny maminka upadla do kómatu a o půlnoci zemřela. Toto jsou Boží zázraky pro blízkost, pro službu. Ne získávání stoupenců! Dcera nikdy nepřetahovala na víru. Znám ji velmi dobře od té doby, kdy ke mně přišla a řekla mi, co udělala, a měla strach, že to udělala špatně. „Ne, udělala jsi to dobře! Díky tobě přišla maminka do ráje!“. Ale chce to trpělivost. Proselytismus není trpělivý! „Přečti si toto, dělej tamto, pojď sem, běž tam,“ klepou ti na dveře. Ne, ne. Přátelství. Zasévat v přátelství. Toto zasévání v přátelství je opravdu za pokání.

V těchto setkáních malých společenství je důležité podporovat okamžiky, které napomáhají otevření se větší sociální a církevní orientaci a zahrnují i ty, kteří přišli do kontaktu s vaším charismatem, ale běžně se neúčastní společenství. Větší sociální a církevní orientaci, která zahrnuje také ty, kteří nepřišli do kontaktu s vaším charismatem, kteří se běžně neúčastní společenství. Církev je opravdová „matka s otevřeným srdcem“, která nás někdy vyzývá, abychom „přibrzdili“, „odložili naléhavé povinnosti a doprovodili toho, kdo zůstal na kraji cesty“ (Evangelii gaudium, 46). Je krásné, pomáhat všem, i těm, kteří se s obtížemi snaží žít svou víru; pomáhat, aby zůstali vždy v kontaktu s touto matkou církví, vždy blízko této velké pohostinné rodiny, kterou je matka církev, naše svatá matka církev.

V posledních letech byly v Argentině s Cursillem problémy, byly to ale problémy vnější. Dříve totiž lidé pracovali určitý čas, pak byla sobota, neděle, možná pondělí, možná… Mohli se účastnit Cursilla. Dnes se pracuje v sobotu i v neděli. Lidé nenacházeli čas na tato silná třídenní setkání modlitby. Přišli o plat, přišli o prémie, riskovali i pracovní místo. Snažili se svoje charisma přizpůsobit této nové situaci. Co dělat v takové situaci? Co myslíte, že dělali křesťané v dobách nacismu, komunismu: snažili se vést katecheze jiným způsobem, při jiných příležitostech, tajně sloužit mši … Nevím. Hledat prostředky, které umožní pokračovat ve vašem charismatu. To je velmi důležité! Nedopustit, aby nás zastavily vnější podmínky.

Povzbuzuji vás, abyste šli „vždy vpřed“, věrni vašemu charismatu! Abyste udržovali živý zápal, oheň Ducha, který stále nutí Kristovy učedníky, aby získávali vzdálené, bez proselytismu, abyste „vykročili z vlastního pohodlí a měli odvahu vydat se do všech periferií, které potřebují světlo evangelia“ (Evangelii gaudium, 20). Slyšeli jste to, říkal jsem vám to několikrát: ve velkých městech, v křesťanských městech, i v křesťanských rodinách jsou děti, které neumějí udělat znamení kříže. Toto zpohanštění společnosti nás vyzývá: dělejte něco pro evangelizaci. Duch nás nutí vyjít z našeho pohodlí. Jak je krásné, ohlašovat všem Boží lásku, která zachraňuje a dává smysl našemu životu! A pomáhat dnešním mužům a ženám odhalovat krásu víry a života v milosti, který je možné prožívat v církvi, naší matce! Existují křesťanské i katolické komunity – existují! – kde se nemluví o životě v milosti, nemluví se o kráse toho, že je v nás Boží Trojice, že je v nás přítomen živý Bůh. Vaším úkolem je jít a nést tuto krásnou zprávu: Bůh v nás bydlí, Bůh je v nás. To je milost! Pomáhat mužům a ženám dneška objevit krásu víry a života v milosti. A to uděláte, když budete poslušní, v postoji pokory a důvěry, vedení onou svatou matkou, církví, která vždy hledá dobro pro všechny své děti; když budete v souladu s vašimi pastýři a spojeni s nimi v poslání, nést všem radost evangelia.

Ať vám na vaší cestě a ve vašem apoštolátu pomáhá Panna Maria, Matka božské milosti.

Než vám dám požehnání, chci se podívat na otázky, které jste mi dali, jestli v nich není něco, o čem jsem nemluvil…

„Jak důvěřovat Duchu svatému tak, abychom nesli zprávu o Božím milosrdenství tam, kde ho nehledají?“ Ale jestli nedůvěřuješ Duchu svatému, vrať se domů! A běž hledat jiné náboženství, agnostičtější, ideologičtější. Ježíš nám řekl: „Nenechám vás samotné. Pošlu vám Ducha.“ A co dělá Duch? Dvě věci. Připomíná nám, co nás Ježíš naučil, a připomíná nám, co máme dělat.Tato důvěra v Ducha svatého je úžasná! Vědět, kdy je to Duch svatý, kdo tě vede. Rád myslím na Filipa, když mu Duch svatý řekl: „Běž tou cestou“, cestou do Gazy (srv. Sk 8,26-40). A on jde. V určité chvíli vidí vozík, kočár, a v něm sedí ministr hospodářství Etiopie, královny Kandaky, čte Izaiáše… Začne rozhovor: „Vysvětli mi toto…“ Potom, když najdou vodu, tento ministr hospodářství žádá o křest… Duch tě vede. To je přesně Duch svatý! Důvěřuj Duchu. Mysli na Filipa, mysli na mnohé, mnohé, kteří důvěřují Duchu. Je krásné číst knihu Skutků apoštolů: jaké věci udělal Duch svatý po letnicích!… Velké věci! A důvěřovat.

„V každém hnutí jsou silně vnímány dva požadavky: věrnost počátečnímu charismatu a nutnost změny a novosti, které by odpovídaly a měnily situaci.“ Otázka zněla: „Jak udržet v harmonii tyto dva tlaky? Jak odlišit novost, kterou inspiruje Duch svatý, od novosti, která se naproti tomu vzdaluje od charismatu? Jak rozlišit, jestli je určitá věrnost počátečnímu charismatu spíše ustrnutí a ne pravá věrnost Duchu svatému?“. To je důležité. Chápat a rozlišovat duchy: „Nedůvěřujte, drazí, každému duchu,“ říká nám apoštol. Rozeznat, kdy je inspirace v harmonii s počátečním charismatem a kdy není. Ono jít vpřed vás přivede do různých situací, různých kultur, a počáteční charisma musí být přeloženo do těchto kultur. Ale ne tradováno! Přeloženo. Musí být charismatem, ale musí být přeloženo! „Nechci problémy, uskutečňuji počáteční charisma…“ Tak se staneš pěkným monstrem, muzeem. Uděláš z vašeho hnutí muzeum věcí, které už dnes neslouží. Každé charisma je povoláno k růstu! Proč? Protože v sobě nese Ducha svatého a Duch svatý dává růst! Každé charisma se musí vyrovnávat s rozdílnými kulturami, s různými způsoby myšlení, s různými hodnotami. A co udělá? Dá se nést vpřed Duchem svatým. Tady musím dělat toto, tady musím dělat tamto… A jak to udělám? Modli se, pros! Modlitba: bez modlitby nemůže pokračovat žádné hnutí. Žádné!

Děkuji vám ještě jednou za toto setkání. Děkuji vám za všechno, co děláte v církvi, je to moc krásné: pomáháte se setkat s Ježíšem, pomáháte pochopit, že je krásné žít v Boží milosti. Je to krásné! Moc vám děkuji a žádám vás, prosím, abyste se za mě modlili. Modlili se za mě proto, že také papež musí být věrný Duchu svatému.

Teď vám dám požehnání, ale nejdřív prosme společně Madonu, naši Matku. Zdrávas Maria…

(požehnání)

A nezapomeňte se naučit sedm skutků milosrdenství tělesného a sedm skutků milosrdenství duchovního.

Přeloženo z www.vatican.va